Slovensko Aktuálne

Pane Fero, v minulosti jste publikoval velmi tvrdé odsudky vnitřních ruských poměrů. Leckdo se vám smál a situaci zlehčoval. Současná válka vám bohužel dává za pravdu. Cítíte určitou satisfakci?

Namísto pocitu zadostiučinění, že došlo na moje slova, pociťuji spíše vztek a lítost.

Vztek na to, že ani Mnichov a poté Stalinovy hrátky se Západem neodradily naivní a oportunistické západní politiky od appeasementu; lítost nad tím, že kvůli krátkozrakosti, nepoučitelnosti, zbabělosti a lhostejnosti Evropanů znovu trpí jen pár kilometrů za našimi hranicemi miliony nevinných lidí. Prociťuji to o to více, že pro mě není Kyjev, Charkov, Slavjansk či  Mariupol pouze názvem jakéhosi cizího města kdesi na východě, nýbrž jedním z míst, v nichž žijí moji přátelé, konkrétní lidé, měst, která znám ze svých cest po Ukrajině.

Ukrajinská tragédie je nejen katastrofou pro ukrajinský národ a  ukázkou ostudného selhání Západu, který mohl této tragédii zabránit, ALE mementem i pro státy, které si myslí, že Rusko je příliš daleko od nich, aby je mohlo nějak ohrozit.  Pokud by se totiž Rusku podařilo trvale zmocnit ukrajinských území anebo se vyhnout odpovědnosti za způsobené škody (reparacím), nebude žádný národ nikde v bezpečí, protože přestanou platit veškeré dosud jakžtakž respektované zásady mezinárodních vztahů vycházejících z Charty OSN, a všichni diktátoři nabydou oprávněný pocit beztrestnosti, bohorovnosti, a odvahu prosazovat své ambice silou.

Autorovo setkání s příslušníky ukrajinské teritoriální obrany – Charkov, 2/11 2014

Tragickou souhrou okolností v době okupace Krymu a následující ruské hybridní agrese na Donbasu – kdy by byl adekvátním partnerem Putina nějaký druhý Ronald Reagan, Helmut Kohl a Margaret Thatcherová – stál v čele USA socialistický intelektuál Obama a poté oportunistický narcis byznysmen Trump a mnohé státy NATO / EU byly reprezentovány proruskými šváby a populisty typu Zemana, Fica a Orbána, resp. politiky, kteří nemají ani osobní prožitek okupačních tanků burácejících ulicemi jejich měst, ani reálnou znalost Ruska nebo aspoň jeho historie, která je historií agrese vůči všem sousedům a pokusů ovládnout svět (resp. – kromě teritoria bývalého impéria – aspoň Persii, Balkán a Malou Asii).

Čekal jste současnou válku, nebo jste patřil k těm, co tipovali, že Putin pouze blafuje a chce si přesuny vojsk vylepšit vyjednávací pozice?

S ohledem na historii a předchozí, i zcela nedávné eskapády Putinovy junty (Čečensko, Gruzie, Sýrie, Krym a hybridní válka na Donbasu), bylo asi aspoň všem odborníkům jasné, že k otevřené agresi dojde. A v okamžiku, kdy do Černého moře vpluly Ropuchy a ruská ambasáda v Kyjevě začala pálit dokumenty, už nebylo pochyb o vývoji situace. I když osobně jsem nepředpokládal a nadále nepředpokládám, že by ruským cílem bylo či mohlo být  obsazení celé Ukrajiny, jelikož by tímto pokusem zabředli do dlouhotrvající, krvavé a nepopulární operace a riskovali zhroucení vlastní ekonomiky pod tlakem kolektivních a synchronizovaných západních sankcí a sekundárních občanských nepokojů v RF.

 

 

Předpokládal jsem, asi celkem logicky, že po ruském uznání separatistických “republik” a následném obsazení vzbouřeneckých oblastí regulérní ruskou armádou na základě žádosti separatistů o “internacionální pomoc” přijde “referendum” krymského typu o připojení k Rusku (tedy sprostá anexe).

 

 

S ohledem na odvěkou iracionálnost kremelských deprivantů jsem za celkem pravděpodobné pokládal následné rozšíření ruských operací a ovládnutí jihovýchodního pobřeží za účelem propojení Krymu a okupovaného Donbasu. S 50%ní pravděpodobností jsem však očekával i v případě otevřené agrese de facto „Gruzínský scénář“, tj. plošný vzdušný útok na ukrajinské vnitrozemí a Oděsu a obsazení nárazníkového pásma kolem Donbasu, aby se odtud následně ruské jednotky stáhly, jakmile završí destrukci veškeré důležité ukrajinské infrastruktury a zničení hlavních ukrajinských vojenských zařízení. Obdobně jako v případě vpádu do Gruzie. Ovšem to, že se Rusko odhodlá rozpoutat konflikt takového rozsahu, s masivním nasazením pozemních vojsk, a dokonce ani po prvotním náznaku katastrofy se nenechá odradit od pokračování sebevražedného dobrodružství, mi rozum nebere.

 

       

 

Očekáváte vítězství Ukrajiny, Ruska, anebo spíše kompromisní plichtu, ke které budou dříve či později donuceny obě strany? V mnoha článcích se dozvídám, že Ukrajina má šanci zvítězit, ale je to bez jaderných zbraní, které má pouze Rusko a může je teoreticky použít, a při takové početní převaze Rusů vůbec možné? Situace na bojišti nyní rozhodně nepůsobí jako úspěch Ukrajiny, spíše jako její velmi pomalé a systematické obsazování z jihovýchodu…

Je tristní, že ani jeden z reálně pravděpodobných scénářů nelze označit za optimistický ?

Vycházejme z premisy, že jediným relevantním řešením pro Ukrajinu i Západ – v čemž se naštěstí shodují aspoň východoevropští, američtí a britští politici – je zdrcující porážka Ruska. Jenom ta může být zárukou, že válka na Ukrajině skončí a že se podobná katastrofa nebude v Evropě ani na Kavkaze opakovat.

Bohužel, Západ má co napravovat, jelikož se na vzniku ukrajinské katastrofy spolupodílel. Nikoli ve smyslu, který nám podsouvají kremloboti  jako prof. Klaus nebo “experti” jako generál Šándor, tedy ve smyslu spoluviny (provokováním či neochotou k ústupkům a “rozpínavostí NATO”), nýbrž v tom smyslu, že naopak svou liknavostí a naivními pokusy diskutovat s autistickým kremelským gaunerem, bezcharakterním a po zuby ozbrojeným, dopustil situaci, kdy musí Ukrajina víceméně osamoceně čelit mnohonásobné přesile ruských jednotek, jež mohla svým členstvím v NATO od vpádu odradit, resp. aspoň námi adekvátně vyzbrojená hned v první fázi války odrazit. A nyní Západ už jen hekticky zachraňuje, co se dá. 

Ukončení války, resp. zastavení masového ruského vraždění Ukrajinců, je v rukou / kompetenci západoevropských vlád. S adekvátní zbrojní a technickou podporou je dnes ukrajinská armáda – morálně, technicky i takticky převyšující agresora – schopná zásadně zvrátit situaci na bojišti, ba přenést válečné operace i na území agresora. Se sofistikovanými raketovými systémy Ukrajinci brzy dokážou nejen do značné míry eliminovat ruské vzdušné údery, ALE vážně ohrozit i logistické základny, komunikační uzly a dopravní infrastrukturu v ruském týlu, což může zásadně ovlivnit nejen bojeschopnost, ale též morálku okupačních vojsk i ruské veřejnosti. Záleží jen na síle naší podpory, jak brzy dokáže Ukrajina adekvátně vzdorovat ruské agresi a zabránit aspoň masovému vraždění svých obyvatel.

Kdyby všichni členové NATO poskytli Ukrajině požadovanou adekvátní výzbroj v rozsahu,  procentuálně odpovídajícím objemu české či polské pomoci (vesměs povalující se někde ve skladech), byla by válka dávno rozhodnutá! Netuším k čemu jsou třeba Francouzům salvové raketomety s dostřelem 80 km zaparkované 3000 km od linie dotyku s nepřítelem (hranic NATO a Ruska/Běloruska)?

Mimochodem dávno před ruským vpádem na Ukrajinu muselo být každému rozumnému člověku, i neodborníkovi, jasné, že obranná koncepce NATO – resp. jeho obranná struktura – je po rozšíření o postkomunistické země iracionální. Minimálně od r.  2015 měla být přinejmenším polovina tanků, dělostřeleckých baterií a salvových raketometů dislokována podél hranic s nepřátelským Ruskem (a jeho běloruským protektorátem), v pásmu max. 300 km od vnější hranice NATO. Zde měla být vybudována první obranná linie složená z aliančních základen a letišť, kde měl dávno probíhat formou rotací průběžně výcvik zahraničních/spojeneckých jednotek namísto poflakování někde v Provensálsku, Normandii, Savojsku, Beneluxu či Porýní.

 

Bohužel, ruský vpád na Ukrajinu a následující situace nejen odkryl skutečnou tvář Ruska i žluč a hnilobu ruské společnosti idealizované našimi slavjanofily,

ALE také charaktery Evropanů a západních politiků – bohužel i řady Chamberlainů, Quislingů, Henleinů a Biľaků mezi námi Takže dnes hrajeme opět vabank jak o svobodu Ukrajiny, potažmo východní Evropy, ale i o charakter západní společnosti.

Západní politici, potažmo političtí lichváři, licitující s Putinem na úkor Ukrajiny, si vesměs ani na pozadí ukrajinské katastrofy (genocidy ukrajinského národa) a ruských výhružek Západu snad opravdu neuvědomují, že 

obětování Ukrajiny (byť jen částečné) bude znamenat konec EU i NATO (resp. principů, na nichž stojí, a akceschopnosti těchto organizací).

Pokrytečtí politici, kteří mají plnou hubu míru, ve skutečnosti svým sabotováním relevantních zbrojních dodávek bránící se Ukrajině jen oddalují konec války a prodlužují krveprolití. Čím hlouběji do nitra ukrajinského území díky naší (západní) laxní pomoci ruští okupanti proniknou, tím drastičtější budou ruské ztráty i naše náklady na válku, tím déle bude válka trvat , tím více Ukrajinců zemře a tím déle bude trvat obnova Ukrajiny. Tím dražší bude tato obnova a větší dopad na ekonomiku celé Evropy.

“Telefonista” Macron by se měl zaměstnat na Lince důvěry a nemontovat se do politiky – jen pokračuje ve šlépějích Daladiera !

(A propos, škoda, že cyničtí “mírotvůrci” – Klaus, Orbán, Fico a spol. – nevyrazí na Donbas či do Mariupolu, aby nám předvedli “diplomatické řešení” onoho krvavého konfliktu,  jenž je dle Klause “produktem názorové propasti” a na vině jsou “ega namyšlených jednotlivců”. Ještě nikdy v historii nebyl žádný agresor zastaven modlitbami papeže anebo diplomatickými kroky, které nebyly podepřeny raketami. )

Rusové rozumí pouze argumentaci silou

… řeči protitankových pěstí  a igelitových pytlů s nálepkou “Kargo 200”

Pokud jde o možnost „plichty“, myslím, že ruská zvěrstva v Buči, Irpini a Mariupolu, stejně jako barbarské bombardování civilních sídlišť a snahy o totální destrukci Ukrajiny v hitlerovském stylu, prakticky vylučují nějaké nové Minské dohody, které by byly výsměchem ukrajinským bojovníků i obětem. Vzhledem na to jak znám ruskou historii i náturu, za předpokladu, že nedojde ke zhroucení samotného ruského režimu, pak za nejreálnější považuji následující dvě varianty: 

1. A) Poziční válka v oblasti Donbasu se střídavými ofenzivami a defenzivami, raketovými útoky na cíle v ruském vnitrozemí a na Krymu a partizánskými a diverzními akcemi na územíchokupovaných Ruskem; 
2. B) Vytlačení ruských jednotek z ukrajinského území i Podněstří (navrátivšího se pod jurisdikci Moldavska za podpory ukrajinských sil) a přetrvávající přeshraniční konflikty .

Pravděpodobnost té či oné varianty je závislá od úrovně podpory Západu, který si musí – resp. by si měl i ve vlastním zájmu! – uvědomit, že jedinou šancí na mír je drtivá porážka Ruska.

Každopádně, stejně jako za současné situace považuji za vyloučenou možnost, že by se Ukrajina spokojila s výměnou území za mír či vazalskou pozicí, považuji za vyloučenou  variantu  podepsání plnohodnotné mírové smlouvy (která by byla přijatelná i pro Ukrajinu) ze strany Ruska, jelikož pro takovou není ruské vedení ani ruská společnost díky trvalému formování imperiálního / velmocenského myšlení vůbec mentálně způsobilá. Podepsání smlouvy, kterou by Rusko přiznalo porážku, by se rovnalo – prizmatem ruského myšlení – popření podstaty Ruska, jakožto neporazitelné velmoci, Třetího Říma. Bohužel.

Tudíž vůbec netuším, co mají na mysli někteří “mírotvorci” vyzývající k “diplomatickému řešení” ukrajinské genocidy, resp. nabízející své prostřednictví při mírových jednáních !? O čem může Macron nebo Erdogan hodiny vykecávat s ruským diktátorem, pokud mu tedy nechtějí nabízet nějakou úlitbu na úkor Ukrajiny… 

 

 

Pokud se ruský stát znovu nerozpadne na řadu etnických států a různých satrapií, které budou mít dost vlastních starostí, zůstanou rusko-ukrajinské vztahy nanejvýš ve fázi jakéhosi blízkovýchodního status quo – “mezi válkou a mírem”, jaký panoval na Donbasu od r. 2014.

Jedinou cestou k zajištění základní normalizace života na Ukrajině aspoň v takovémto izraelském stylu je — i po vytlačení okupačních sil za původní hranice Ukrajiny anebo linii z 23. února — zabezpečení ukrajinského vzdušného prostoru. Tj. poskytnout ukrajinské armádě schopnost sestřelovat veškeré ruské rakety, resp. zasahovat v odvetě jejich odpalovací zařízení na území Ruska.

Pokud nebudou mít Ukrajinci k dispozici adekvátní protiraketové systémy, jimiž by byli schopni eliminovat všechny ruské střely mířící na její území, resp. schopnost okamžitě  ničit  ruské baterie ostřelující Ukrajinu z území RF, bude Ukrajina nepřetržitě ve válečném stavu… a o míru nemůže být ani řeč!

“Nikdy se nevzdávej!”

 

Jakýkoliv zásadní ústupek, “kompromis” s Ruskem na úkor Ukrajiny může nejen Putinovi posloužit jako důkaz vítězství a posílit jeho vnitropolitickou pozici, ALE zároveň bude zárodkem další katastrofy. Rusáci nechápou podstatu kompromisu, každý ústupek je pro ně pouze projevem slabosti a utvrzením v jejich nadřazenosti a síle. Obecně pak, každý ústupek vždy motivuje kteréhokoliv diktátora / agresora pouze ke stupňování agrese.

Vyjednávání o míru či příměří s ruským diktátorem, zatímco Rusko bombarduje dál Ukrajinu, masakruje civilisty a plošně ničí její infrastrukturu, připomíná vyjednávání s gangsterem na noční ulici, zdali se spokojí jen s naší peněženkou anebo nám sebere i mobil. Jak prohlásil Boris Johnson: „Vyjednávat s Putinem, to je jako vyjednávat s krokodýlem, který vás drží za nohu.“

 

Je absurdní, že ještě po několika měsících ruské agrese si totéž neuvědomují Maďaři (kteří odmítají Ukrajincům  vůbec pomáhat), anebo Němci a Francouzi, kteří jim pomáhají způsobem chytré horákyně, připomínajícím sabotáž (pár houfnic, kanony bez munice nebo zdržování dodávek tak dlouho, aby se vůbec nedostaly na frontu). Úsměvné je vyjádření kancléře Scholtze, že “v případě vstupu Finska a Švédska do NATO mohou počítat tyto státy s německou podporou”. S takovou podporou, jakou poskytl Ukrajincům, si to mohou Seveřané rovnou hodit.

Obětování Ukrajiny (případně i Moldavska) a “normalizace” vztahů s fašistickým Ruskem by se dalo parafrázovat situací, kdy nám agresor znásilní ženu, vykrade byt …. a my se uspokojíme s tím, že nás nechal na živu –  ve stylu “čo bolo, to bolo” – a půjdeme s ním obchodovat.

Kritici zpětného dopadů sankcí a nákladů humanitní krize by si měli uvědomit, že:

1) negativní dopady sankcí a náklady na řešení humanitární katastrofy jsou naší daní či trestem za vlastní dlouhodobé ignorantství, naivitu a oportunismus ve vztahu k Rusku, případně obecně nenažranost Západu (o vědomém ignorování podnikatelského rizika ze strany západních koncernů operujících ve fašistickém, kleptokratickém Rusku ani nemluvě). Asi jako když skrblík ušetří tisícovku za minimax (prevenci) aby následně prošustroval miliony za rekonstrukci vyhořelého domu či firmy (důsledky požáru);

2) sankce nejsou jenom jakýmsi trestem či pomstou Západu za ruské zločiny na Ukrajině, ale především zákonitou preventivní reakcí, prevencí před tím, abychom si dalším vykrmováním východního molocha nekoledovali, že zardousí i nás. Resp. omezením příslovečného přilévání oleje do ohně (tj. financování války, vyzbrojování ruské armády našimi technologiemi a dotace zločinného teroristického režimu)!

Pokud  podle Lavrova “musí být klíčovou součástí mírových jednání zrušení sankcí a uznání anexe Krymu”, pak není o čem jednat. 

To by bylo, jako jednat ve 40. letech “v zájmu své ekonomiky” s Hitlerem o míru, s tím, že by si diktoval podmínky (uznání anexe Alsaska, Rakouska, Protektorátu a části Polska, a zrušení obchodního embarga) a namísto vynucování válečných reparací na Německu by se Západ zavázal financovat obnovu Německem zničených zemí ze svého.. 

Podmínkou zahájení mírových jednání musí být připravenost Ruska stáhnout se z ukrajinského území, a podmínkou zrušení sankcí pak zaplacení válečných reparací Ukrajině.

 

Poučen opakujícími chybami a nepoučitelností západních politiků a věčnou nenažraností a oportunismem byznysmenů, mám obavy, aby se znovu neopakoval rok 1945 a 2014, tj. situace, kdy by se Západ spokojil se stažením Ruska z východní Ukrajiny, resp. na nějakou linii dotyku z r. 2014.

Ani samotné naprosté stažení ruské armády nemůže být důvodem k ukončení sankcí a návratu západních firem do Ruska, jako by se nechumelilo! Z vyjádření některých západních koncernů a firem označujících zastavení jejich obchodních aktivit v Rusku jako “dočasné přerušení” či “pozastavení”, mám však nepříjemný pocit, že si jejich představitelé v duchu plánují, obratem své aktivity obnovit bez ohledu na to, jak dopadne rusko-ukrajinská válka…. a jejich momentální postoj nebyl motivován etickými zásadami, nýbrž jen kalkulem, pochopením nepopulárnosti opačného kroku.

Obnovení ekonomické spolupráce Západu s Ruskem bez stažení ruské armády ze všech okupovaných území, včetně Krymu, zdůvodněné ekonomickými zájmy západních firem, by bylo jednoduše nejen zradou Ukrajiny, ale prohrou Západu …. a zřejmě i prvním krokem k rozpadu NATO, jelikož většina Evropanů by propadla skepsi ohledně jeho schopnosti bránit své členy a tudíž i smysluplnosti. 

    

Odvolávat se v souvislosti s reparacemi na případ Německa po Versaillské smlouvě (v r. 1918) je nesmysl, jelikož jde o diametrálně jinou situaci se zcela odlišným kontextem. Na rozdíl od poraženého a demilitarizovaného Německa , Rusko dostalo po skončení Studené války opakovaně šanci vzpamatovat se, byla mu nabídnuta pozice partnera. 

 A když už jsme u Německa – po II. světové válce Němcům  následně stačilo k sebereflexi 7 válečných let (1939-1945, resp. 12 let nacistické vlády), zatímco Rusům neotevřelo oči ani 70 let komunistické diktatury (ke které nostalgicky vzhlíží podstatná část Rusů), ani 30 let postkomunistické éry, během nichž se jim Západ nejen otevřel, ale i podbízel.

Jestliže Německo v r. 1945 využilo šanci k obnově země a začlenění do společenství civilizovaných zemí, Rusko všechny šance během posledních 100 let nejen že nevyužilo, ale arogantně odmítlo anebo zneužilo. Rusko nemá nejen nárok na další šanci, kterou jen znovu zneužije proti naivním “užitečným idiotům”, kteří mu ji poskytli, ale ani z racionálního hlediska to nemá smysl.

 

 

Otevřená, resp., zcela na místě je, podle mě,  možnost kompletní rekonstrukce bezpečnostní / obranné architektury Evropy, tj. (pokud se nepodaří upravit obranný mechanismus tak, aby ojedinělý sabotér nemohl vetem ohrozit akceschopnost Aliance) musí dojít ke vzniku nového uskupení zemí nejohroženějších a zároveň nejaktivnějších — Finska, Pobaltí, Polska, Česka, Slovenska, Moldavska, Rumunska — přímo na linii dotyku, a V. Británie a USA (případně i celé Skandinávie), které bude opravdu akceschopné. 

 

 

V této struktuře nemají a priori místo žádné státy, které dnes odmítají či sabotují zbrojní dodávky Ukrajině, která je dnes předpolím NATO. Každá aliance je tak silná, jak jsou odhodlaní její jednotliví členové … a aliance odkázaná na sobecké vrtochy, kličkování a vyděračství – resp. dokonce oslabovaná sabotážemi a prodejností – několika členů s právem veta (jmenovitě hlavně Maďarska a Turecka), resp. cynickým politikařením oportunistů (Německa, Francie, Itálie), nemůže být adekvátním protivníkem totalitní mocnosti řízené bezohledným diktátorem nezávislým na vůli lidu či parlamentu.

A propos: Takové Finsko disponuje dvěma stovkami moderních tanků Leopard 2, tedy stejným počtem jako čtyřicetkrát větší Německo, o bojeschopnosti jeho armády ani nemluvě.

Může mě šlak trefit, když sledují počínání západních politiků, plánujících obranu Evropy jako nějaký šampionát ve fotbale či Expo – tj. v několikaletých termínech / perspektivě desetiletí, zatímco válečné operace se v XXI. století odehrávají v rozmezí týdnů či dnů a nikoliv jako v minulých válkách. Jejich plány na modernizaci armád či zbrojní dodávky spojeneckým zemím připomínají přípravy na válku, která je plánovaná na fixní termín v daleké budoucnosti, jako nějaká Olympiáda.

Je absurdní, že 30 let po zániku Varšavské smlouvy je  nadále většina aliančních pozemních jednotek dislokovaná ve stejném teritoriu jako v době, kdy stály sovětské divize na Rýně, na Šumavě a na Jadranu ?

Opravdu netuším, jaký smysl mají tankové či dělostřelecké brigády dislokované v Německu, Španělsku, Francii či Itálii – když jediná hrozba číhá na východní hranici NATO/EU? Z Normandie, Savojska či Porýní mohou tyto útvary dorazit na frontu tak akorát po válce, resp. až budou Rusáci u Dunaje či na Visle.

Zaprášené tanky, děla a vrtulníky zaparkované několik tisíc kilometrů od potenciální fronty jsou státům bezprostředně ohrožovaným Ruskem platné jako mrtvému kabát i bez ohledu na nekonečné kabinetní diskuze napříč kontinentem a kramářské handrkování o kompenzace za solidaritu. 

 

Domníváte se, že Putin usiluje o zisk celé Ukrajiny, nebo „jenom“ její jihovýchodní části, kde převažují ruskojazyční obyvatelé? Nebo spíše zvažuje různé varianty, kdy odloupnutí Donbasu od Ukrajiny může být, řekněme, minimálním cílem, a maximálním její úplné připojení k Rusku?

Myslím, že žádný rozumně uvažující odborník nevidí reálně možnost okupace celé Ukrajiny, zvláště nyní, kdy po prezentaci ruského barbarství a protiukrajinské xenofobie pozbylo Rusko i mezi někdejšími ukrajinskými rusofily 90% obdivovatelů, a tudíž je absurdní představa, že by okupační správa dokázala ovládat 40 milionů obyvatel, aniž by na Ukrajinu přesunula celou ruskou armádu a zbídačelou ekonomiku převedlo na válečný systém.

A hlavně jsem přesvědčen, že Kreml by se spokojil s oficiálním připojením ekonomické a surovinové základny Donbasu, přičemž na území zbytku Ukrajiny by mu dnes stačilo nastolit buď loutkový „neutrální“ režim běloruského typu, anebo vytvořit oblast spálené země. Kremelská propaganda nezbytně potřebuje pro vlastní národ (a přežití totalitního režimu) obraz nepřátelského, nebezpečného a bídného okolního světa, “úpadkové západní demokracie”  jakožto semeniště zla, odsouzené k zániku:

 

 

Putinem deklarovaný pocit ohrožení Ruska vojsky expanzí NATO je totiž zřejmý blábol. Již v principu je prostě pro ruský režim nežádoucí, aby byl obklopen prosperujícími sousedy, kteří by již svou existencí zpochybňovali ruský samoděržavný, kleptokratický systém, neschopný zabezpečit svému národu ani jakž takž slušný život … a tudíž se Kreml všemi silami snaží jednak zpochybnit pozitivní hodnoty západní demokracie, jednak demokratické státy rozvracet za pomoci ruské páté kolony, ideologické diverze, psychologické války a kybernetických útoků … případně i otevřenými sabotážemi, financováním mezinárodního terorizmu a organizováním masové migrace nasměrované do západní Evropy.

 

Ostatně stačí trochu zdravého rozumu, aby průměrně inteligentní člověk pochopil nesmyslnost legendy o krvežíznivém a dobyvačném NATO. Že se žádný stát nepřipojil k NATO pod nátlakem, nýbrž výlučně v obavách z ruské agrese, stejně jako k členství v EU motivuje státy perspektiva rozvoje a prosperity. Zrovna tak každý ví, že – na rozdíl od Ruska – se NATO  od svého vzniku  nepodílelo na agresi vůči jakémukoliv suverénnímu státu. O nějaké anexi ani nemluvě. Snahy o expanzi a dobývání dalších území jsou vlastní výlučně Rusku, jehož vládci jsou myšlením ještě stále někde v 19. století, ačkoliv nedokázali racionálně spravovat a zvelebit ani území, kterých se zmocnili expanzí během posledních 500 let.

Při posuzování historických událostí je třeba vždy vzít v potaz analogie a hledat společného jmenovatele. Pokud tak učiníme v případě ruských agresí, invazí  a okupací jen během posledních 100 let – od tzv. Zimní války (napadení Finska), přes okupaci Polska, Maďarska, Československa a Afghánistánu po Čečensko, Abcházii, Osetii, Krym a Donbas – uvědomíme si, že jediným společným jmenovatelem je zde ruská expanze a snaha o podmanění okolních národů, žádné obavy z rozšiřování NATO. Už ani nemluvě o tom, že ruský vpád na Ukrajinu naopak pouze inicioval posílení východního křídla NATO i americké přítomnosti v Evropě a vstup Finska a Švédska (resp. i Moldavska) do NATO.

Pokud by NATO chtělo skutečně získat nadvládu na euroasijským prostorem (sférou vlivu SSSR), bylo by k tomu přistoupilo v době všeobecného rozpadu východního bloku a zhroucení post-sovětských ekonomických a vojensko-mocenských struktur začátkem 90. let min. století a nečekalo by 20 či 30  let na nástup kremelských jestřábů k moci a obnovu imperiálních ambic Ruska.

Jenže právě v okamžiku ROZPADU SSSR a největšího oslabení Ruska se Američané z jeho příhraničních oblastí stahují a vyklízejí většinu vojenských základen podél ruských hranic! Pod dojmem iluze, že Rusko směřuje k demokracii, Pentagon v rámci programu BRAC úplně zrušil desítky vojenských základen, příkladem může být islandský Keflavík (zavřená v r. 2006), největší a nejdůležitější americká letecká základna v sev. Atlantiku na které v dobách studené války sloužilo až 15 tisíc amerických vojáků, nebo základna Lajes na Azorech, případně Rhein-Main Air Base ve Frankfurtu (zavřená r. 2005), AFB Mildenhall, Alconbury, Molesworth atd …

Fakta hovoří jasně: Od r. 1989 zmizely z Evropy 4/5 jaderné výzbroje aliance a většina amerických vojáků. Do r. 2013 americká armáda stáhla z Evropy prakticky všechny tanky a obrněnce (v r. 2013 se stáhly z Německa poslední americké tanky Abrams). Měla tak skončit 70 let trvající poválečná éra masivní americké přítomnosti v Evropě. V době vrcholu takzvané studené války bylo především v Německu rozmístěno až 20 amerických obrněných divizí, tedy 6 000 tanků (přičemž nyní – a teprve od r. 2015 – je v Evropě také nasazena americká obrněná brigáda o síle 3300 mužů). Ještě v r. 1980 bylo v Evropě 200 tisíc amerických vojáků. Loni to bylo – a to i po dodatečném posílení kvůli chování Ruska – pouhých zhruba 33 tisíc mužů)!!! I průměrně inteligentní člověk si zdravým selským rozumem vydedukuje souvislosti.

 Všechny aktuální strategické plány NATO jsou jen jednoznačně reakcí na jednotlivé dobrodružné a agresivní akce RF vůči svým sousedům a Západu obecně. Celá poslední dekáda ruské zahraniční politiky je ve znamení provokací, ekonomického i vojenského vydírání, vyhrožování silou a vojenských intervencí – od Gruzie přes Ukrajinu, Moldavsko a Pobaltí až po Skandinávii a Arktidu. Není tedy divu, že Západ konečně reaguje – byť i navíc se zpožděním a liknavě, víceméně dokopáván Američany, kteří nemají chuť věčně hrát nevděčnou roli zachránce  – změnou obranné strategie …

Stejně, jako namísto preventivního vyzbrojení Ukrajiny anebo aspoň odstrašovacího manévru skrze umístění vojenských jednotek NATO na Ukrajině (včetně dislokace 6. flotily v Černém moři a přesunu spojeneckých válečných lodí do oděského a mariupolského přístavu), se Západ začal vzpamatovávat až týdny po ruském vpádu na Ukrajinu a adekvátní těžkou výzbroj dodal Ukrajině po měsících spekulování, nyní zřejmě čeká, až ruská armáda obsadí i Moldavsko a vybombarduje všechny přístupové trasy pro dodávky zahraniční pomoci.

 

 

Namísto, aby již aspoň od 1. března zahájilo NATO masivní přesun svých jednotek a sofistikovaných obranných systémů na území spojeneckého Moldavska, ohrožovaného ruskou okupační posádkou v Podněstří, budou 9. května všichni západní politici „šokováni“ ruskou výsadkovou operací, která vzbouřeneckou Podněsterskou republiku a Gagauzsko změní ve východiště k útoku na jižní Ukrajinu a nástupiště k obsazení Moldavska.

 

Ohledně věčného mýtu o vnějším ohrožení a spiknutí světa proti Matičce Rusi

doporučuji blog

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/ruska-pravda-skutecnost.html

 

 

 

Domníváte se, že údajně z 90% zničený Mariupol bude po válce obnoven, nebo alespoň jeho historické části, podobně jako kdysi Varšava? Či ho čeká spíše osud čečenského Grozného a významně změní svoji tvář? A závisí to i podle toho, kterému státu bude nakonec patřit?

Těžko odhadnout. Každopádně po skončení ruské okupace bude přinejmenším morální povinností Západu (který poklonkováním Kremlu a zbabělostí dopustil jeho zničení) vybudovat novou, moderní Ukrajinu, již proto, aby nastavil ruskému národu zrcadlo. Pokud by Mariupol náhodou zůstal ruský, lze očekávat jen to, že by prostě tamní sutiny zarostly kopřivami a křovím. Vždyť za posledních 100 let Rusové nedokázali zvelebit ani vlastní města na evropskou úroveň (např. vyasfaltovat ulice aspoň v milionových metropolích). Groznyj byl znovu postaven na troskách jen jako úlitba místodržícímu Kadyrovovi za to, že plní roli kavkazského kápa a hlídá ruské ropovody, mimochodem za zisky z kavkazské ropy.

 

 

K tomu ještě poznamenám, že právě osud Mariupolu a genocida jeho obyvatel by měla být pro celý svět mementem. V tomto případě totiž nelze vůbec zpochybnit cílevědomé úsilí Ruska zmasakrovat zdejší populaci. Kdyby byli Rusové opravdu ochotni umožnit civilistům odchod, stačilo by, kdyby neblokovali přístup a umožnili evakuaci např. prostřednictvím tureckého loďstva z místního přístavu, který je dávno pod ruskou kontrolou, stejně jako celé přilehlé moře.

 

Ruská propaganda tvrdí, že Ukrajinci v tajných laboratořích financovaných USA pracovali na tvorbě biologických zbraní, plánovali naočkovat netopýry jakýmisi viry, které by použili proti Rusku … Kromě mnoha Rusů tomu naletěla i část české konspirační scény a putinofilů, kteří tuto informaci vzali velmi vážně. Máme to brát jako neúprosný důsledek Gaussovy křivky, tedy nic specificky českého či středoevropského, nebo si myslíte, že v některé jiné zemi by takové hlouposti naletělo méně lidí a vše souvisí i s úrovní vzdělání?

Tady nejde jen o úroveň vzdělání, ale i genetiku, v každé zemi žije vedle druhu Homo sapiens i jisté procento příslušníků Homo stupidus, které se region od regionu liší. Četnost výskytu druhého druhu je zřejmě přímo úměrná procentu stoupenců konspiračních teorií, apokalyptických sekt a populistických stran. Jde o konflikt mezi vírou a fakty, v němž logické argumenty nemají žádnou váhu. Sektáři si prostě vybírají fakta a zprávy, které se jim hodí do jejich šablony, a věří tomu, co jim štymuje s jejich předprogramováním. Nehledě na to, že kremloboti tyto fámy šíří vědomě, účelově.

A propos: Pokud vím, na Ukrajině – stejně jako po celém světě – fungovaly laboratoře pracující s viry za účelem výzkumu a tvorby protilátek. A také vím, že fabriky na bojové látky (chemické a bakteriologické) existovaly, a zřejmě dosud fungují, hlavně v okolí Uralu, kde také dochází ke sporadickým incidentům s únikem antraxu apod.

Mimochodem, už jen s ohledem na nedávnou (resp. přetrvávající) pandemii Covidu-19, je takřka nepochybné, že v dnešním globalizovaném světě postrádá výroba, resp. použití, bakteriologických zbraní smysl. Zmíněná pandemie a bleskové globální šíření viru nám logicky dokazuje, že použití skutečně efektivní bakteriologické zbraně kousek od našich hranic (území NATO) má zhruba stejný dopad, jako když hodíte sousedovi přes plot pytlík s náloží cholerické či morové nákazy, která během týdne skolí celou vaši ulici i s vaší rodinou.

A pokud by se ve zmíněných laboratořích – např. v Charkově – opravdu pracovalo s biologickými zbraněmi, je logické, že je Rusáci rozbombardují (jak učinili) aniž by vzápětí inkriminované oblasti vzápětí zachvátila smrtící pandemie? 

Hlavně však je podezřelá jakákoliv informace, kterou šíří profláknutý lhář – potažmo kremelská propaganda, které člověk nemůže věřit ani datum, nepodívá-li se do kalendáře.

 

Domníváte se, že riziko použití jaderných bomb na Ukrajině či vůči zemím Západu je vysoké a měli bychom velmi vážně počítat i s touto eventualitou, nebo je máme brát především jako součást zastrašovací propagandy?

To je tak nalevo od rozumu, že je asi zbytečné nad tím uvažovat.  Asi nemá smysl připravovat se na Armagedon. Řeknu jenom tolik, že Západ udělal osudovou chybu, když v r. 1946 (stejně jako v r. 1943 ve věci invaze na Balkán) nevyslyšel vizionáře Churchilla a neeliminoval sovětskou / ruskou hrozbu v době, kdy měl absolutní převahu v technologiích a nukleární výzbroji, a mohl přinutit Rusáky stáhnout se z okupovaných zemí a podporou ujařmených národů dosáhnout rozpadu tohoto žaláře národů na nespočet etnických útvarů… dnes bychom se nemuseli denně třást hrůzou, že se zítra probudíme do válečné vřavy, jelikož kdejaký diktátor má pod postelí kufřík s červeným tlačítkem. Kdyby západní politici vzali vážně sovětskou hrozbu, neměli by dnes atomovku ani čínští maoisté, ani korejský magor.

 

Vy dlouhodobě žijete v Bratislavě, která je hlavním městem Slovenska. Cítíte se případně ohrožen a domníváte se, že i Bratislava může být cílem jaderného útoku? Nebo by Rusové cílili spíše na západoevropské a americké cíle a středovýchodní Evropu by v pořadí významnosti vojenských cílů měli až na dalších místech? Není výhodou Bratislavy její blízké sousedství s orbánovským Maďarskem a neutrálním Rakouskem, jejichž území by bylo zasaženo spolu s Bratislavou? A myslíte si, že by Rusové respektovali neutralitu Rakouska a to by v případě jaderné války spolu se Švýcarskem a nečleny NATO ušlo přímé jaderné hrozbě?

K tomu se nechci ani nemohu relevantně vyjadřovat. Jediné, co vím jistě je, že Rusové nikdy nerespektovali nic, co jim nevyhovovalo. Právo, etiku, uzavřené smlouvy … jedině pomyslný meč. A s logikou či rozumem u nich nepochodíte.

Pro Slováky by měla být otázka Donbasu a “osvobozování krajanů” vrcholně srozumitelná

 

Na Slovensku lze pozorovat mnohem silnější proruské cítění nežli v Česku. Má to své historické příčiny? Nebo je za tím také skrytý strach z jaderné války a snaha nezadat si zbytečně s ruským medvědem?

Jistou roli zde hraje jak geografická a kulturní blízkost, tak mentalita asi. Aniž bych otázku nějak do hloubky zkoumal, vidím na první pohled jisté disproporce i v historii. Slovenská mentalita byla nepochybně příčinou, proč slovenský národ trpěl 1000 let pod maďarským jařmem. Pro zajímavost v čs. legiích působilo asi 7% Slováků, mezi chartisty bylo Slováků max. 10, všeobecný pesimistický pocit či existenční postoj je v SR podstatně výraznější než v ČR. Vezmu-li však v potaz ducha zbabělosti a kolaborace, panujícího i v Česku, který zřetelně vyplývá z neochoty 60% Čechů bránit v případě války svou vlast, nemáme si asi co vyčítat! Opakuji, nemám relevantní vědomosti, abych mohl seriózně hodnotit, do jaké míry jde o objektivní fakt, anebo jaká je jeho příčina.

Jinak příznačné je, že největšími obdivovateli Ruska i Číny, přesněji ruského a čínského režimu (a kritiky mých článků) jsou jedinci slabého ducha (resp. ideoví souputníci těchto totalitních režimů). Pokud jde o proruské sympatie lůzy, fanoušci Putina a podporovatelé ruské agrese jsou prostě satanisté, kteří obdivují Putina, protože je ztělesněním zla, anebo idioti, kterým psychický defekt nedovolí chápat realitu.

 

Hlupákům, kteří fandí Putinovi jen z hlouposti, doporučuji, ať se zamyslí nad skutečností, že

1. A) ruskou agresi podpořily v OSN jen 4 státy, zatímco 141 zemí tuto agresi odsoudilo;
2. B) že právě z Donbasu a ruskojazyčné východní Ukrajiny uprchlo na západ země 11 milionů obyvatel, plus 6 milionů do zahraničí (vesměs do EU);
3. C) jak to, že východoukrajinská města s ruskojazyčným obyvatelstvem – jako Charkov, Mariupol atd.– srdnatě vzdorují ruské okupaci namísto, aby vítaly ruskou “osvoboditelskou” armádu??? Koho tedy Rusáci osvobozují? 

Však také reakce kremlobotů a trollů ve stylu “a co bombardování Bělehradu a Iráku?” jsou jen důkazem, že informace o ruských zločinech a lžích jsou nezpochybnitelé … a jim chybí argumenty! Asi jako když Pepíček lapený s pytlíkem  třešní reaguje tím, že Jarda ukradl třešní ještě víc…  A propos na poznámku “a kde jste byl když 8 let zabíjeli Ukrajinci lidi na Donbasu a zakazovali tamním Rusům mluvit rusky?” mohu osobně odvětit – “tehdy jsem opakovaně navštívil východní Ukrajinu … a vím, že jsou to bláboly” … mimochodem i přes onen “rozbombardovaný Bělehrad”  jsem shodou okolností projížděl pár měsíců po americkém náletu na tamní ministerstvo obrany a televizi, takže mohu tuto svou vzpomínku objektivně porovnat se záběry Charkova, Buče, Irpině, Kyjeva a Mariupolu!

 

Jinak je též úsměvné, když ruský diktátor Vladimir Putin, představitel fašistického režimu, označuje ukrajinskou vládu jako „neonacisty“, navzdory faktu, že prezident Zelenskyj se hlásí ke svému židovskému původu a jeho předkové zahynuli při holokaustu, zatímco v Rusku veřejně působí desítky neonacistických organizací s 80 000 členy. A navíc, jaký je zásadní rozdíl mezi stalinisty a nacisty? Snad jen v tom, že stalinisté mají na svědomí mnohem více zločinů a mrtvých, než náckové… navíc na vlastních národech.

 

 

 

V ruské televizi se pro nás, kteří žijeme v západní sféře vlivu, odehrávají až neuvěřitelné debaty, v nichž tzv. političtí komentátoři nesmírně cynicky a arogantně vyhrožují okolním státům či Západu jaderným armageddonem. Věc má zřejmě delší trvání. Proč vlastně Západ tyto jevy okatě přehlížel a nevznášel vůči Rusku ostré diplomatické nóty? Nebyl by pak méně překvapen současnou situaci?

Bohužel, drtivá většina západních politiků i politologů zná Rusko maximálně z knih, takže obraz Ruska, prezentovaný na Západě, není odrazem reality, nýbrž výsledkem jejich tupozrakosti, barvosleposti či rudého zákalu. Snahy vtěsnat nepochopenou ruskou realitu do vlastní evropské šablony. Navíc jsou západní politici příliš závislí na žebříčcích popularity, než aby se odhodlali k nepopulárním krokům, to je momentálně konkrétně případ kancléře Scholtze lavírujícího ostudně mezi přízní ruské páté kolony, veřejným míněním a ekonomickými zájmy velkokapitálu. Tak, jako běžný Rus vůbec nechápe, co to jsou veřejnoprávní média nebo občanské svobody, tak si mnohý evropský politik neuvědomuje, že takový Putin nemusí vůbec brát ohledy na veřejné mínění nebo média a skutečná moc v Rusku spočívá v rukou fašistické junty, party gangsterů a estébáků, bývalých Putinových parťáků z KGB … Naryškina – šéfa SVR (zahraniční rozvědky), Bortnikova – ředitele tajné služby FSB, Patruševa – gen. tajemníka Bezpečnostní rady;  Kostjukova – šéfa vojenské zpravodajské služby GRU (Putinova Canarise) a Zolotova – velitele Národní gardy (Putinova Himmlera), kteří za sebou mají statisíce všeho schopných vrahounů a pologramotných žoldáků. 

Ukázkou naivity bylo, když třeba George Bush v červnu 2001 prohlásit: “Podíval jsem se Putinovi do očí a viděl jsem v něm přímého a důvěryhodného politika. Pochopil jsem jeho duši.”  (V narážce na zmíněný Bushův blábol následně prozíravější McCain kontroval: “Podíval jsem se mu do očí a viděl jsem tři písmena: K, G a B.”) Co k tomu dodat?

 

 

 

Co se podle vás skrývá za rusko-ukrajinskou politikou Viktora Orbána? Máme v ní číst především snahu, kdyby válka přešla až do polohy střetu s NATO, ponechat Maďarsko stranou tohoto konfliktu a také neztratit levný ruský plyn? Anebo za tímto jednáním můžeme hledat i případnou tajnou či ústní dohodu o možném postoupení části Podkarpatska s maďarskou menšinou Maďarsku, pokud by se Rusům podařilo časem Ukrajinu kompletně obsadit a nějak rozdělit? Či jsou zde ještě další, méně viditelné příčiny?

Aniž bych chtěl vyloučit, že v pozadí Orbánova „pacifismu“ figurují i některé iredentistické motivace, myslím, že Orbán je v první řadě bezskrupulózní oportunista, takový maďarský Daladier či Chamberlain, který hraje na nejprimitivnější strunu, sobeckost a slabomyslnost svých voličů. Pokud jde o jeho péči ohledně zabezpečení plynu svému národu, pominu-li politická i etická hlediska, měl by si uvědomit, že stačí, aby jedna zbloudilá ruská raketa odpálila větev plynovodu vedoucího přes Ukrajinu do Maďarska, resp. ho museli kvůli válečným operacím uzavřít Ukrajinci anebo aby Kreml uzavřel celou tranzitní síť … a Maďaři nebudou mít plyn stejně, navzdory tomu,  jak hluboko do ruského rekta vlezli. 

A pokud jde o argumenty ohledně životní závislosti Maďarska na ruské ropě a plynu, proč by na ně měli brát Ukrajinci anebo ostatní partneři v EI/NATO ohledy, když Maďaři ignorují stejně důležité životní zájmy Ukrajiny a odmítají Ukrajincům zásadní pomoc pro přežití, dokonce i tranzit zbrojních dodávek ostatních spojenců přes maďarské území?!  K čemu pak jsou nám takovíto “spojenci”, oportunističtí vychcánkové a vyžírkové?

Ve světle aktuální maďarské politiky si fakt nedovedu představit pozici Maďarska v okamžiku, kdy ruská raketa zasáhne třeba slovenské město, Humenné či Michalovce, čímž se spustí platnost článku č. 5 o kolektivní obraně zemí NATO (a to je možná otázka nejbližších dní, vzhledem k nedávnému ostřelování obcí, ležících pár desítek kilometrů od slovenských hranic). 

Zřejmě pak Orbán opět vyrukuje s nějakou alibistickou obstrukcí.

Upřímně řečeno, netuším, co pohledává Maďarsko v EU a NATO, tedy kromě vlastního parazitování na výhodách členství.

 

Jaká je podle vás budoucnost Zelenského? Kdyby Putin chtěl, dávno by ho přece mohl zlikvidovat.

Putinovi do hlavy nevidím, ale z okolností vyplývá, že Zelenskyj měl být zlikvidován hned v prvních hodinách útoku, kdy s tímto cílem byla vysazena speciální komanda přímo v centru Kyjeva. Poté, co tato operace zkrachovala, stejně jako pokusy o vytvoření předsunuté základny ruských výsadkových vojsk na letišti Hostomel a průnik do centra Kyjeva, byla zřejmě následně odvolána, jelikož ruskému velení došlo, že scénář s bleskovou eliminací centra moci (obdobně jako v noci u 20. na 21. srpna 1968 v Praze) a implantováním Janukovičovy kolaborantské vlády nevyšel, a mrtvý Zelenskyj jako mučedník by mohl být ještě nebezpečnější, než živý. Možná má Putin fixní ideu, že Zelenskyj – jakožto symbol ukrajinského vzdoru – by měl figurovat při podpisu kapitulace Ukrajiny, aby tím přišel o hrdinskou aureolu, a proto ho zakázal zabít.

 

 

Nakolik je podle vás reálná spekulace o Putinově vážném onemocnění? Jen mimochodem, už druhou dekádu běží šeptanda na české esoterní scéně, že Putin je vážně nemocen, obklopuje se podobně jako car Mikuláš II. různými léčiteli?

Nemám k dispozici informace, které by se zakládaly na racionálním základu. K úvahám ohledně Putinova zdraví psychického poznamenám jen následující – někdy je i pro psychiatra obtížné zvenčí rozlišit paranoidního psychopata od deprivanta. Bohužel v důsledcích se to příliš neliší.

Pokud chce někdo aspoň rámcově pochopit smysl počínání ruského diktátora, měl by si především uvědomit, že jeho povahu formovalo společenství, ve kterém se od raného mládí pohyboval – pouliční gang, komunistická tajná policie (díky níž absolvoval jakožto nasazený práskač i univerzitu) a poté „oddělení mezinárodního obchodu“ pitěrské mafie. Fakticky celý jeho život se odehrával ve sféře, kde je naše představa morálky a cti neznámým pojmem. Kde je slušnost a etika znakem slabosti, a za “pozitivní charakterové rysy” je považovaná síla, lstivost, bezohlednost a krutost. Není divu, že právě jeho si – díky jeho bezskrupulóznímu krysímu „charakteru“ – Bratrstvo mocných v pozadí (konglomerát mafie, tajné služby a nomenklaturních kádrů) během transformace sovětského státu v kleptokracii vybralo za svého bílého koně … a tak se neznámý major KGB a účetní petrohradského magistrátu znenadání ocitl v čele tajné služby FSB a pak i v křesle gosudara, kam si přinesl svůj gangsterský pohled na svět (jakož i svou vrozenou paranoiu a mstivost).

V jeho bezohledných rozhodnutích (masakry Čečenců, vraždy oponentů atd.) lze zřejmě najít sadistické zadostučinění za pocit ukřivděnosti, který si s sebou nese od útlého mládí, kdy si svůj osud chcípáčka a školního otloukánka začal kompenzovat jednak cvičením bojových umění, jednak zákeřností a vychutnáváním si své moci z pozice pouličního grázla, udavače a čekisty.

“Denacifikace” východní Ukrajiny v čečenském stylu

 

 

 

A co vaše cestopisy o Rusku, které vzbudily velkou pozornost čtenářů i odborníků? Chystáte v dohlednu nějaký nový titul?

Právě dokončuji další svazek mých cestopisů o Rusku, konkrétně o severním Kavkaze, který vyjde na podzim (obsah knihy:  http://www.cadpress.sk/cnks3obsah.pdf )… Mimochodem, pokud si pak někdo zalistuje v této knize, konkrétně v kapitolách o masakrech NKVD na severním Kavkazu před 80 lety, nebude již “šokován” zprávami z Mariupolu nebo Buči! Vždyť od genocidy Čerkesů v 19. století, přes masakry v Horní Balkárii, Katyni a Grozném, nebo bombardování Budapešti či Aleppa, se nic nezměnilo ani v myšlení, ani v metodách Rusáků. 

 

 

Kdysi se mohli politici vymlouvat na nedostatek informací a rudí švábové na pomýlenost, naivitu, nikoli ale v době internetu … přesto se mi i mnozí “odborníci, politologové” vysmívali, když jsem posledních 10 let opakovaně varoval před nástupem fašismu v Rusku ve svých článcích a knihách …. a najednou jsou “šokovaní”, “překvapení” ruskou realitou … Ti slušnější se mi aspoň po 24. únoru omluvili.

 

 

 

Fero Richard Hrabal-Kronďák (*17.07.1952) je bratislavský nakladatel, cestovatel a publicista českého původu. Před rokem jsme s ním v Krajských listech hovořili o situaci v postsovětském Rusku a nyní s ním debatujeme aktuální situaci ohledně rusko-ukrajinské války.

 

Aktualizovaný / Rozšířený  text původního, nezveřejněného rozhovoru pro Krajské listy

Bratislava, 30/4 2022

Zpovídal  Radovan Lovčí

Autor: Fero Hrabal