ČÁST PRVNÍ. Známe je z učebnic historie hlavně jako dějepisnou látku. Velké procesy, které doprovázely českou historii, měly ovšem vždy i svou advokátskou a procesní stránku. Pro publikaci HlídacíPes.org Mapa justice deset velkých procesů tímto pohledem popsal advokát Aleš Rozehnal. Přinášíme první dvě ukázky z doby husitské.
Proces s Janem Husem (1415)
Proces s Janem Husem se konal v rámci kostnického koncilu a od počátku ho provázelo nepochopení formátu řízení. Zatímco Jan Hus se domníval, že půjde o teologickou diskuzi, vedení koncilu šlo pouze o to, aby odvolal některé články svého učení, které převzal od Jana Viklefa.
Husovi bylo také zakázáno mít svého advokáta. Jan Hus se od většiny Viklefových článků distancoval a ke zbylým přijal postoj, ze kterého nebylo jasné, zda je zastává, či nikoli.
To bylo pro koncilární komisi překvapením, a proto se začala zajímat, proč napsal kritické poznámky k bule papeže Jana XXIII., odsuzující viklefismus. Jan Hus se ale i od těchto poznámek distancoval a tvrdil, že je napsal mistr Jesenic.
Jan Hus absolvoval tři veřejná slyšení před koncilem, při nichž chtěl, aby s ním na téma jeho nauky diskutoval a dokazoval mu z Písma svatého, že se mýlí. Nicméně kromě nedostatku vůle nebyla tato teologická diskuse ani v pravomoci koncilu.
Koncil následně identifikoval z Husových spisů třicet vět, které považoval za bludy a které měl Jan Hus odvolat. Jan Hus předně tvrdil, že Bůh některé lidi předurčil k věčné spáse, jiné k věčnému zavržení, ačkoliv podle Bible mohou všichni lidé dojít spásy, protože Ježíš Kristus zemřel za všechny. Podle Husa nemá církev Kristem ustanovenou viditelnou hlavu a papežství založil teprve císař Konstantin, přičemž Hus nebral v potaz Kristova slova Petrovi.
Další problematické tvrzení bylo, že duchovní ve stavu smrtelného hříchu neplatně udělují svátosti, což by ovšem znamenalo, že nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že byl platně pokřtěn nebo rozhřešen.
Jedno z Husových tvrzení se týkalo i světské vlády a podle něj světský představený ztrácí svůj úřad a poddaní ho nejsou povinni poslouchat, pokud žije ve smrtelném hříchu. Navýsost transcendentní bylo jeho tvrzení, že Kristus není ve svátosti oltářní reálně přítomen svým tělem a krví, pouze obrazně.
Přes pozdější propagandu komunistického režimu nehrála v soudu s Janem Husem otázka odpustků téměř žádnou roli.
Hus však tato tvrzení odmítnul odvolat i ve velice mírné formě, a proto ho koncil vydal Zikmundovi, který ho předal falckraběti Ludvíkovi, a ten zase purkrabímu města Kostnice, aby se s ním naložilo podle tehdy platného trestního zákoníku.
Proces s Daliborem z Kozojed (1497-8)
Proces s Daliborem z Kozojed byl zahájen na základě soukromé žaloby Václava Adama z Drahonic a měl majetkový základ. Václav Adam z Drahonic dva roky před tím pod nátlakem propustil své poddané z robotních povinností, a tito poddaní se uchýlili pod ochranu Dalibora z Kozojed a přešli do jeho služby i se svými grunty.
Václav Adam podal proti Daliborovi žalobu, vinící Dalibora z toho, že si v důsledku výše uvedených události přisvojil jeho tvrz Ploskovice. Nebyl tedy žalován proto, že přijal poddanství rebelů, což sice bylo trestné, ale v praxi trestáno pouze tresty peněžitými. Pokud by navíc Dalibor prokázal, že jednal v dobré víře, musela by být žaloba zamítnuta.
Daliborova obhajoba spočívala v tom, že on sám tvrz Ploskovice neobsadil a neužíval, což odpovídalo skutečnosti. Dalibor neměl v řízení právního zástupce a porušoval procesní pravidla tím, že několikrát mluvil bez přidělení slova. Toto narušování líčení mu zřejmě spíše přitížilo a Dalibor byl odsouzen k trestu ztráty šlechtického titulu a trestu smrti, který byl neprodleně vykonán.
Proces s Daliborem z Kozojed měl i značný judikatorní význam, protože v rámci něj byl vydán tzv. Daliborův nález, podle kterého byla pomoc vzbouřencům trestána trestem smrti. Tato právní úprava pak byla přejímána i do psaných kodexů a v Obnoveném zřízení zemském doplněna ještě o trest konfiskace majetku.
zdroj: hlidecipes.org
