Co se děje v hlavě šéfa Kremlu? Dělá si z něčeho těžkou hlavu?
Co se děje v hlavě šéfa Kremlu? Dělá si z něčeho těžkou hlavu? Že by mu docházely roky a chtěl se násilím zapsat do dějin něčím výjimečným? Například tím, že “vzpurnou” Ukrajinu vrátí pod vliv Velkého Ruska? Skutečnost, že při této “misi” zemřou tisíce lidí a další tisíce přijdou o střechu nad hlavou, mu tolik nevadí. Ostatně člověk jako takový pro politiky, jako je on, nikdy nebyl důležitý, jde jim přece o “vyšší cíl”. A to je podle jeho vlastních slov “osvobození ukrajinského lidu od vlády nacistů a narkomanů”. Na projev Vladimira Putina jsem se stihl dívat asi deset minut. Dál už bych to nevydržel. Okamžitě mi bylo jasné, že je to nebezpečný manipulátor, který chce přesvědčit celý svět, ale hlavně sám sebe, že jde ze strany Ruska o čistě mírovou misi. Ruské zpravodajství na Prvním kanálu však není o nic objektivnější.
Neumím rusky, ale stačilo mi, že jsem během asi tříminutového zpravodajského spotu dvakrát slyšel větu “ukrajinská propaganda”. Většina světových vůdců, stejně jako obyčejných lidí, se naštěstí nedívá na svět přes nějaké filtry, a proto jasně vidí, o co se Voloďa snaží. Je zřejmé, že se cítí ohrožen, protože NATO se postupně rozšiřuje k ruským hranicím. Proč se ale tak významná jaderná mocnost cítí ohrožena? Koneckonců, pokud nezaútočí jako první, NATO nemá důvod na Rusko útočit. Nebo je skutečným důvodem útoku spíše to, že někdo z celé duše touží po obnovení velkého Sovětského svazu? A přiznejme si, že Ukrajina je pro něj snadným soupeřem. A to nejen proto, že je mnohem menší. Ale hlavně proto, že není členem Severoatlantické aliance, a proto ji logicky nemá kdo bránit. Ať už jsou naši politici jacíkoli, můžeme jim poděkovat za to, že jsme se stali členy EU i NATO. Protože agresor, kterým Rusko bezpochyby je, se nezastaví před ničím. Osobně nevěřím, že se spokojí jen s Ukrajinou….a nejsmutnější je, že je v jejich tažení proti Ukrajině podpoří i Čečenci. Národ, který má vlastní zkušenosti s ruskou agresí…
V posledních dnech přicházejí od našeho východního souseda samé špatné zprávy. Říká se však, že právě v těžkých životních situacích se ukazuje pravý charakter lidí. Několik Slováků se spojilo, aby pomohli těžce zkoušeným uprchlíkům z východu. Chci jim také co nejlépe pomoci. Ne všichni však mohou opustit svou vlast. Někteří tak nemohou učinit kvůli mobilizačnímu rozkazu, jiní se nemohou dostat na hranice. V hlavním městě například nefunguje veřejná doprava a vzdušný prostor nad Ukrajinou byl uzavřen. Otevřeno je jen několik obchodů a lidé ze zoufalství nakupují potraviny. Píši o tom proto, že i na Slovensku jsou (především opoziční) politici, kteří zastávají názor, že “Slovensko se nesmí stát součástí konfliktu mezi dvěma mocnostmi”. To je například naprosto sobecký postoj našeho trojnásobného premiéra. Podle něj je celá válka vnitřní záležitostí Ruska a Ukrajiny, tak ať si to vyřeší mezi sebou. Bohužel není jediný, kdo tento názor veřejně sdílí. Ale chápu, že cizí bolest je vlastně nijak neovlivňuje. Koneckonců, právě na referendum se v současnosti soustředí veškerá jejich energie.
Na proruské vlně se dosud vezla celá opozice. Jakmile však viděli, že Putin již překročil všechny meze, okamžitě změnili rétoriku a ruský útok takříkajíc “odsoudili”. Ale co bychom čekali od oportunistů? Peter Pellegrini si stěžuje, že vláda zneužívá válku na Ukrajině k politickým cílům. A obviňuje prý opozici, že nechce pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny. Ale jak se říká, bez větru se nepohne ani list na stromě, pane prezidente. Kdo řekl opozici, aby hlasovala proti obranné smlouvě s USA? Kdo jim řekl, aby hlasovali proti přijetí zákona, který má zabránit šíření škodlivého obsahu na internetu? Kdo jim řekl, aby si ve svých řadách ponechali Luboše Blahu, o němž je známo, že podporuje diktátorské režimy Putina a Lukašenka? Pokud pozorně sledujete tisk, neunikne vám, že téměř všichni koaliční politici dlouhodobě podporují Ukrajinu. A nyní pro zajímavost uvádíme nedávná prohlášení současného premiéra Eduarda Hegera a předsedy Hlasu Petera Pellegriniho. Jedna z nich považuje tuto válku za akt agrese ze strany Ruska, druhá se naopak snaží rozdělit odpovědnost za konflikt mezi obě strany.
Opoziční politici se podílejí na šíření nebezpečné propagandy z Kremlu s cílem destabilizovat a oslabit Slovensko. Kdyby Rusko čistě teoreticky napadlo Slovensko, určitě by uvažovalo úplně jinak. Byli by hluboce znepokojeni. Kdyby Jakubec, Blaha a spol. museli strávit noc v podchodu pod prezidentským palácem, aby se ochránili před letícími raketami. Kdyby museli narukovat v rámci všeobecné mobilizace a dostali samopaly. Ať brání Slovensko vlastníma rukama. A Západ by se jen díval. Koneckonců, tato válka by byla naší vnitřní záležitostí. To se ale naštěstí nestane, protože jsme členem NATO. Díky odpovědným politikům, kterým není osud naší země lhostejný.
Ukrajinci jsou těžce zkoušený národ. Průměrný důchod se zde pohybuje kolem 70 eur. Na Slovensku často vykonávají práce, o které místní nemají zájem. A lidé, kteří s nimi pracují, vědí, že mohou ušetřit něco z toho mála, co mají, aby pak mohli poslat peníze svým rodinám na Ukrajinu. Nedokážu si ani představit, jak se teď jejich situace změní k horšímu…
Mnozí z nich však nechtějí opustit svou zemi a jsou odhodláni bojovat až do konce. Doufám, že pro ně skončí úspěšně. Určitě si to zaslouží. Jsem rád, že jim Slováci nabízejí pomoc. Jsem také vděčný za schopné lidi, kteří řídí naši zemi. Zuzana Čaputová, Edo Heger, Jaro Naď, ale i poslanci SAS během ukrajinské krize dokázali, že bojují za správné hodnoty. A mají srdce na správném místě…
Autor: Ľudmila Križanovská
