Dne 27. ledna 1945, podle hebrejského kalendáře 12. Ševatu roku 5705, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz – Osvětim. Přežilo ho jen asi 7 500 lidí. Zavražděno jich však bylo více než 1,1 miliónu; asi 960 tisíc Židů, 75 000 Poláků, 23.000 Romů a Sintů (Cikánů), dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových. Byl to konec holocaustu, který vyvraždil mj. přes šest milionů Židů…
Neuškodí, když zopakuji tato fakta, co se nedají opomenout a je nezbytné pamatovat si je jako memento. Ať se to komu líbí nebo ne… Proseděl jsem hodiny se svými přáteli v židovském státu a pro svoji knihu „Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi“ si natáčel jejich vyprávění o tom, jak přežili holocaust… U Tel Avivu v Ramat Hasharon našla nový domov i Chana Ringová – Rožanská z Českého Těšína. Říká, že na své vzpomínky nemůže nikdy zapomenout…
Hana Ringová-Rožanská jako hostitelka… Snímek Břetislav Olšer
„Jednoho dne před naší školou v Českém Těšíně zastavil přepychový automobil, z něhož vystoupili dva dokonale oblečení Němci. Viděla jsem je oknem, ale nic zlého jsem netušila. Potrpěli si na eleganci i během své špinavé práce. Najednou se objevili v naší třídě, chvíli mluvili s paní učitelkou, která nám potom vystrašeně oznámila, že jako židovské děti už nesmíme do školy chodit. Byli jsme vykázáni ven…“
Proti podobným příkazům, jaké malá Chana zažila ve své třídě, se nebylo možné odvolat, ani podat stížnost k soudu, žalobu na porušování lidských práv. Nikdo se Židů nezastal. Byla to zbabělost, strach, nebo snad vypočítavost, jak lehce nabýt židovský majetek?
„Když jsem šla ještě s dalšími židovskými spolužáky mezi lavicemi, pamatuji si, že bylo naprosté ticho a já jsem se strašně styděla. V duchu jsem si říkala: Jak to, že už nemohu jako ostatní chodit do školy? Proč nejsem najednou člověk? Hrozně jsem pak doma plakala. O osm let starší bratr Danek mě utěšoval, abych nebrečela, že mne bude učit on…“ Pak přišel koncentrační tábor Osvětim…
“V Osvětimi byla pro vězně jedna hodina věčností. Moje matka na mě musela v noci spávat, svým tělem mě vždy zalehla. Do baráků chodil doktor Mengele, svítil si baterkou a hledal malé děti či dívky pro své zrůdné pokusy na lidech,” vzpomíná Chana. “Proto mě máma svým tělem přikrývala. Mengele na některých dětech zkoušel, jak dlouho vydrží bez jídla, jiné zavíral do cel, kde je nahé nechal v mrazu, aby údajně zjistil pro německé vojáky na Sibiři, kolik může člověk vydržet v zimě…”
Každý den při apelplatzu Mengele vždycky procházel řady nastoupených vězeňkyň a vybíral ty, které byly staré nebo nemocné a nechal je odvést do plynu. “Stála jsem v první řadě na konci. Mangele prošel, jen si mě úkosem prohlédl a šel dál. Byla jsem mladá, vhodná ještě pro práci. Moje matka stála v druhé řadě za mnou, určitě by ji poslal do plynu. Když se Mengele otočil zády, rychle jsem strhla matku na své místo a stoupla si na to její. Když Mengele přišel znovu ke mně, zastavil se a díval se mi do očí, určitě mě poznal, ale nechal matku žít. Prý zítra je také den…”
Povzdechne. Unikla tak dalším zvrhlým pokusům Mengeleho. V mužské nemocnici bloku 15 v táboře B2F nechával děti svléknout a celé hodiny je prohlížel do toho nejmenšího detailu. Poté prováděl hrůzné chirurgické zákroky, často bez anestetik. Docházelo ke zbytečným amputacím, lumbálním punkcím, aplikovaly se injekce s tyfem a byly úmyslně infikovány rány kvůli srovnání, jak každé z dvojčat reaguje. Explantoval a implantoval orgány a údy, sterilizoval dívky, kastroval chlapce a pokoušel se o změnu pohlaví, infikoval své oběti smrtelnými chorobami.
Když Mengele v květnu 1943 vstoupil do hrůzného světa Osvětimi, byl jediným táborovým lékařem, který sloužil na východní frontě, odkud si přivezl vyznamenání Železný kříž. V Osvětimi dosáhl vrcholu; napřed se stal vedoucím doktorem v úseku BIIe – cikánského tábora, poté byl jmenován šéflékařem v ženském táboře v Březince. Svou reputaci bezcitného cynika získal při selekcích na železničních rampách, kde nově příchozí vystupovali z dobytčích vagonů, aby se setkali se svým osudem. Na každého ukázal hůlkou a řekl „napravo“ nebo „nalevo“.
V železničních transportech pátral po dvojčatech. „Zwillinge, Zwillinge, Zwillinge, dvojčata, dvojčata, dvojčata,“ vykřikoval. Jak měl při své zrůdné falši ve zvyku, nasadil konejšivější tón: „Dejte pozor, madam, dítě vám nastydne. Madam, jste nemocná a unavená po dlouhé cestě; předejte dítě téhle paní a později ho najdete v jeslích.“ Chlapce a dívky z dvojčat poté nutil spolu souložit; chtěl splnit Hitlrevo přání, aby Němky rodily co nejvíc dětí; dvojčat, trojčat a dalších x-čat, jež by doplnily jeho zničenou armádu. Jeho poradcům bylo jasné, že i německá žena je těhotná devět měsíců a tak brzy nebude dostatek Němců pro ovládnutí celého světa.
Lékaři v Osvětimi dělali také pokusy se sterilizací žen, s kastracemi mužů, zkoušeli na lidech jedy, nakazili je malárií a tyfem, cvičili si na vězních techniky operací nebo je natírali petrolejem a různými solemi. Ženám vyřezávali celé dělohy, u mužů vyvolávali hnisavý zánět měkkých tkání. Mengele odstartoval své pokusy na zdokonalení ideálního německého nadčlověka tím, že se snažil změnit pigmentaci očí vstřikováním různých barviv.
„Na tyto oční testy použil třicet šest dětí z jednoho baráku v Březince. Výsledkem byly bolestivé infekce a někdy slepota. Po testech už děti k ničemu nebyly, a tak šly do plynu. Na dřevěném stole pak zbyly vzorky očí. U každého bylo číslo a písmeno. Měly barvu od bledě žluté po jasně modrou, zelenou a fialovou, jindy děti dokonce sešíval k sobě, aby “dosáhl organické krevní výměny”…” pátrá Chana Ringová-Rožanská v hrůzných vzpomínkách a zajíká se i po půl století dojetím.
“Zakazal matce dítě krmit. Zavázal ji prsa, aby dcerku nemohla kojit. Chtěl prý vyzkoumat, jak dlouho vydrží miminko bez jídla. Tak matka požádala lékařku lágru, aby dítě injekcí usmrtila. Doktorka řekla, že ona to udělat sama nemůže, ale dala tu injekci matce. Ta dcerku injekcí usmrtila,” popisuje Chana čin beznadějného zoufalství matky. “To děťátko se hlady strašně trápilo. Nakonec by stejně skončilo i s matkou v plynu. Když ráno přišel Mengele pro dítě, ukázali mu, že je mrtvé. Bezcitně tento zločinec ještě nazval zoufalstvím šílenou matku bestií, že byla schopná zabit vlastní dítě. A hned ji poslal do práce…”
Byl fascinován strukturou dětského těla, menšími končetinami a normálním trupem. Jednou mu esesmani přivedli dvě děti. Jedno z nich bylo hrbaté. O tři dny později je esesák přivezl zpátky v hrozném stavu. Byly pořezané. Hrbáčka přišili zády k druhému dítěti a k sobě sešité měli i hřbety rukou. Byl cítit odporný zápach gangrény. Jejich rány byly špinavé a děti každou noc proplakaly. Než šly na pitevní stůl… Mengeleho oběti většinou netušily, že vedle krematoria byla pitevna, v níž po skončení pokusu bylo každé dětské tělo odborně rozpitváno. Ze tří tisíc párů dvojčat, které se mu dostaly do rukou, přežila necelá stovka.
Pokud děti nezemřely následkem zrůdných pokusů, poslal je do plynu. Do osvětimské plynové komory o 210 čtverečních metrech se dařilo nahnat na tisíc lidí (průměrná hmotnost cca 40 kg). Cyklon B byl sem vhazován v plechovce stropem do speciální drátěné klece, což vylučovalo, že by ho padající mrtvoly zakryly svými těly a zabránila tak přeměně jedovatých krystalků nasycených kyanovodíkem v plyn. Smrt nastala za deset minut vnitřním udušením, jelikož kyanovodík rychle ničí veškerý kyslík v krvi a tkáních…
Mrtvoly byly pomocí elektrického výtahu přemístěny do krematoria, tam byly vhozeny na pohyblivý pás, na němž předjely před čtyři komanda. První sundávalo mrtvolám prsteny, druhé jim stříhalo vlasy, třetí vytrhávalo zlaté zuby a čtvrté je házelo do kremačních pecí. Zlaté zuby odstraněné z mrtvol byly roztavovány ve zvláštní peci v krematoriu č. 3. Ve vydařených dnech se podařilo takto “vyprodukovat” až čtrnáct kilogramů zlata, které byly posílány do říšských bank…
Hlad byl v Osvětimi nositelem všeho zlého. Bolela z něho hlava, špatně se hojily rány, hlad pohlcoval svalovinu, takže vězeň byl jen kost a kůže. Nekonečný hlad bolel, kradl spánek, nafoukl břicho a bránil v přemýšlení, nutil k hrozným věcem. Čím měl Žid v ústech víc zlatých zubů, tím mohl déle žít… Za zlatý zub mohl člověk dostat od kápa až čtyři příděly chleba, skoro půl kila. Za zlatý zub mohl mít člověk pár hadrů do bot, což bylo moc důležité, protože když se vám puchýř na patě zanítil a začal hnisat, byl to začátek konce. Nohy bylo třeba si moc opatrovat. Kdo nemohl chodit a při apelplatzu kulhal, šel do plynu…
Koncern I. G. Farben byl prvním nacistickým monopolem, který dostal povolení Göringova ministerstva vybudovat v blízkosti Osvětimi chemický kombinát. To znamenalo, co nejrychleji postavit továrny na výrobu syntetického benzínu a gumy pro hitlerovský válečný průmysl. Vězni museli též budovat cesty…
„Náš komandant se jmenoval Müller. Pořád po nás sice křičel, abychom dělali rychleji, ale na druhé straně nepatřil k těm Němcům, kteří by lidi zabíjeli či mučili. My jsme ale práci protahovali, protože jsme měli strach, že až ji skončíme, dají nás do plynu. Doufali jsme, že mezitím třeba přijdou Rusové a válka skončí. Müller byl z těch Němců, kteří se z obav, že by museli jít na ruskou frontu, dali raději k SS. Povahou určitě esesák nebyl. A měl krásného vlčáka,“ říká paní Chana…
„Vždycky jsem měla psy moc ráda. Ještě jako dítě doma u dědečka. Ten Müllerův tam byl snad jediný německý tvor, který se na mě díval lidsky a neměřil mě árijskými měřítky. Nikdo z vězňů se ale na něho neodvážil ani podívat. Mně se líbil. Byla jsem možná hloupá, ale nebála jsem se ho. Zvykl si na mě a vždycky, když Müller přišel, pes hned přiběhl ke mně. Sedl si vedle mne a nechal se hladit, rozněžní se a mimoděk k sobě přitáhne na vedlejší židli předoucí kočku, aby ji polaskala…“
Müller to viděl a někdy byl vzteklý, když na psa zavolal a on od Chany nechtěl k němu jít. Cítila ale, že uvnitř tohoto esesáka je něco lidského. Proto nás neposlal na smrt do lágru, ale pomohl dostat se do továrny k Schindlerovi. Stal se asi zázrak; Chana i její matka a otec byli vybráni podle seznamu Oskara Schindlera pro práci do jeho továrny na plechové nádobí; přežili Osvětim – Březinku jen proto, že se dostali na seznam pracovníků v továrně Oscara Schindlera… Na seznam 1 200 židů, kterým tak tento nacista zachránil životy…
A tento příběh záchrany stovek židů, resp. film „Schindlerův seznam“, se začal psát více než prozaicky… Před půl stoletím lety přijel Australan Thomas Kenneally do Washingtonu a zašel si tam koupit do obchodu aktovku. Na prodavačově paži uviděl vytetované číslo 173. Zeptal se ho, co to znamená. A muž za pultem byl Leopold Pfefferberg, který mu řekl svůj příběh o tom, jak přežil Osvětim díky Schindlerovu seznamu. Udivený Australan tak poprvé, čtvrt století po druhé světové válce, uslyšel o holocaustu. Vznikla z toho kniha “Schindlerova Archa”, za níž tento australský prozaik získal Bookerovu cenu.
Pak dostala Chana Ringová-Rožanská dopis od amerického režiséra Stevena Spielberga, že natáčí film o jejich záchraně. Nazval ho “Schindlerův seznam” a všechny vězně, kteří na spásné soupisce byli a této chvíle se dožili, pozval k účinkování v něm, byť jen v rolích statistů. V závěrečné sekvenci filmu se sešli u Schindlerova křesťanského hrobu v Jeruzalémě. Tak se paní Chana postavila po boku mála českých žen, které účinkovaly ve filmu slavného režiséra Spielberga.
Ten pak všem vyprávěl, jak zpočátku nechtěl knížku australského spisovatele Thomase Kenneallyho nafilmovat. Měl pocit, že to není práce pro něho. Chtěl dělat jen velkovýpravné sci-fi a tzv. kasafilmy. Do spletitých osudů věčně pronásledovaných Židů se mu nechtělo. Pak se do Spielberga pustila jeho druhá manželka, na rozdíl od té první, Židovky, byla křesťankou. Spielbergova babička se totiž vystěhovala do USA z Ruska, když utíkala před tamními carskými pogromy. Potom učila ruské přistěhovalce anglicky.
“Jak se nám pan Spielberg přiznal, osud jeho babičky bylo to jediné, co o židovství věděl, byť sám byl Žid, i když jeho rodiče židovské tradice již nedodržovali. Manželka mu prý řekla: Když ten film natočíš ty, bude to dobrý film a celému světu ukáže, co to byl holocaust, co to je antisemitismus a jeho důsledky. Tvoje babička byla Židovka, ty jsi Žid. Musíš to pro svůj národ udělat! Tak prý Spielberg natočil velkofilm o vyvražďování Židů jen proto, že ho k tomu přiměla jeho křesťanská manželka…” vzpomíná paní Chana. Na recepci po natočení filmu byla rovněž Schindlerova manželka, které mohla Chana Ringová-Rožanská osobně poděkovat. Zašla za ní. Paní Emílie byla na vozíčku, protože nemohla už chodit. Chana jí řekla: “Já jsem ta holka, které jste dávala vždycky najíst. Teď už mám velkou rodinu. Přežila jsem také díky vám…”
Oskar Schindler byl kontroverzní nacista i zachránce Židů. Byl členem nacistické strany NSDAP a německé výzvědné služby Abwehru. Za špionážní činnost proti Československé republice byl ve svitavském hotelu Ungar (dnešní hotel Slavia) zatčen a v Brně odsouzen ke dvěma měsícům těžkého žaláře. Později mu byl trest amnestií zkrácen na polovinu. Narodil se ve Svitavách 28. dubna 1908 v rodině drobného podnikatele Hanse Schindlera a jeho ženy Františky.
V roce 1924 musel opustit vyšší školu pro padělání studijních výsledků. Bohém, co miloval ženy, bezstarostný život, auta a rychlé motocykly. Jeho nezkrotnost a konflikty se zákonem jej dovedly k roztržce s otcem, u něhož pracoval. Stal se členem Henleinovy strany SdP a později i Hitlerovy NSDAP. Dne 17. října 1939, po nacistické invazi do Polska, odjel do Krakova, kde v rámci tzv. arizace získal za své špionážní zásluhy jako nucený správce – treuhänder – malou židovskou továrnu na smaltované nádobí.
Přičiněním svých kontaktů a kapitálu bývalých majitelů začal zaměstnávat polské dělníky. Dostavily se armádní zakázky a během roku se stal ze Schindlerovy továrny D.E.F. (Deutsche Emailenwaren Fabrik) prosperující podnik. Zprávy o „lepší situaci” Židů v Schindlerově továrně nezůstaly dlouho utajeny. Byl kontaktován židovskou organizací Joint Distribution Committee, která měla sídlo v Budapešti a setkal se s budapešťským kurýrem. Předal židovskému hnutí odporu v Krakově vyšší částku peněz, dopisy a kurýrovi umožnil fotografování v Krakově. Ve své továrně zaměstnával Židy z ghetta a s jejich hledáním mu pomáhal bývalý účetní židovského původu Isaac Stern, který se snažil v továrně zaměstnat co možná největší počet svých rodáků.
Začátkem května 1945 se Schindler obával rychle postupující Rudé armády a chystal se k útěku. Samotní vězni jej v tomto úsilí podporovali. Vytvořili mu doprovod, který měl dosvědčit, že zachránil židovské vězně před jistou smrtí. Na rozloučenou mu věnovali zlatý prsten s vyrytým nápisem Děkujeme. Oskar Schindler 9. května 1945 opustil Brněnec s cílem dostat se do amerického okupačního pásma. S ním odjela skupina vězňů, i jeho žena Emílie. Po výslechu v americkém zajetí a svědectvích zachráněných Židů byl propuštěn a pokračoval v cestě na západ. Působil v Německu, později emigroval do Argentiny, než ho pozvali “jeho” Židé do Izraele…
“Vzpomínám si, že to byl vždycky pro mě velký svátek, když jsem ze svého učitelského platu dávala každý měsíc asi čtvrtinu na fond, který jsme mu vytvořili. Byli jsme všichni skutečně šťastní, když jsme to mohli udělat, dali bychom mu s potěšením to poslední, a když zemřel, byl jako katolík pochován na křesťanském hřbitově v Jeruzalémě, my Židé každý rok chodíme s květinami na jeho hrob…” říká s dojetím Chana Ringová-Rožanská….
Nedávno jsem se v Izraeli podílel na natáčení televizních dokumentů právě podle příběhů moravských Židů z mé knihy „Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi”. Jeden příběh byl též o Chaně Ringová – Rožanské z Českého Těšína; zemřela v roce 2015 ve věku 84 let, když se dlouho nemohla z osvětimského utrpení vzpamatovat…
Inu, pořád slyším její slova: „Vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim byl jeden děsivý strach, který se nedá zapomenout. Všechno, co jsem jako osmiletá školačka začala od roku 1939 prožívat v německých lágrech, vytvořilo moji dnešní osobnost. Vše, co nyní dělám, jak přemýšlím a jaký mám charakter, to se ve mně zrodilo, zformovalo a uzrálo v té hrozné době… Požehnaná vzpomínka, milá paní Chano…
Autor: Branislav Olšer
Odporúčané príspevky:
Nečakané utajené video …….. záznam …. trochu histórie
V Česku protestovali za menej kúrenia a plynu. Ľudia ich kopali a ťahali za bundy preč z cesty, ktorú blokovali (Video)
Ukrajinci všade, kam sa pozriem, alebo Moja trpká osobná skúsenosť s nakupovaním v supermarkete
MIGRANTI OBSADILI VLAK ČESKÝCH ŽELEZNÍC SMERUJÚCI DO PRAHY